Interview

Brzo bude premiéra tvé hry Občan a věc. Co je to za hru a proč se jmenuje Občan a věc?

Hra jistou měrou tematizuje život v jeho životaformě. Životaformou, tak jak jí definuje italský filozof Giorgio Agamben, rozumíme život, který nemůže být nikdy oddělen od své formy, život, v němž nemůže být nic odděleno.

V názvu jsou obsaženy dva póly, první pól je Občan a druhý je věc, tedy jeden politický a druhý materiální, ale v kontextu celého názvu je nutné „věc“ vnímat jako něco, co bylo zbaveno svého politického označení, a zbyla jen matérie. Občan a věc tak lze číst skrz pojmy bios a zoé. Řekové totiž nevyjadřovali to, co my míníme slovem život, pouze jediným výrazem. Používali dva termíny. Zoé vyjadřovalo prostou skutečnost života, která byla společná všemu živému, naproti tomu slovo bios, znamenalo způsob života, typický pro jednotlivce či skupiny.

Hra má více rovin a úrovní jak k ní přistupovat a jak ji číst. Je v ní obsaženo větší množství odkazů na různé dějinné souvislosti, které nějakým způsobem formovaly výsledný tvar, ale samozřejmě není nutné a sám od diváků nevyžaduji, aby si byli plně vědomi všech těch souvislostí, se kterými jsou konfrontováni.

Ale na druhou stranu, člověk by si měl být vědom čeho je součástí, co představuje on sám, ale i ten či onen jiný subjekt v rámci např. dějinného kontextu. Kontext se ale neustále proměňuje a postavení člověka také, stejně tak se proměňuje a mizí ten důležitý kontrast. A to vědomí je nutné brát v potaz. V potaz je nutné brát také to, že máme možnost do jisté míry ovlivňovat dění, potažmo i dějiny.

Sice půjde o premiéru, ale hru už jsi vlastně dvakrát uvedl. V čem bude toto zpracování nové nebo zvláštní?

První impulz vznikl z nabídky připravit přednášku, která by tematizovala historické souvislosti konkrétní poezie, začal jsem pracovat se zápisem rozhovoru, který vznikl v rámci pořadu Východiska z voicebandů, jenž probíhal v Československém rozhlase na konci 60. let minulého století, v němž účinkovali tvůrci a zároveň teoretici auditivní poezie: Bohumila Grögerová, Bohumil Hiršal a Ladislav Novák. Jeden z pořadů byl věnován také osobě E. F. Buriana. Odtud vedla cesta až k výslednému tvaru.

Poprvé jsem hru uvedl jako dialog (společně s teoretikem Filipem Jakšem), ještě pod jiným názvem, který neměl moc daleko, řekněme od performativní lekce / přednášky, ale celé nastavení a postavení figur v dialogu formálně odkazovalo spíš k divadlu. Původní formální zpracování mě neuspokojovalo z několika důvodů, jednak z důvodu jisté vyčerpanosti této formy (v současnosti) a jednak z historických důvodů, v rámci nichž jsem se čím dál více konfrontoval s americkým avantgardním divadlem, konkrétně s tvorbou amerického herce a performera Spalding Graye, který do jisté míry položil základ v současnosti tak hojně využívané „performativní lekce“. Začal jsem tedy o textu přemýšlet jiným způsobem a nahlížet na něj z jiné perspektivy.

Jak v textu říká jedna figura té druhé: „Chtěla bys to udělat tak, aby to nemělo s původní předlohou vůbec nic společného“ tedy vznikl zcela odlišný tvar, který nemá s původní předlohou nic společného.

Hra se má stát jednou z částí Tvé připravované knihy. První částí?
Jaké budou její další části?

Ano, jedná se o první část chystané trilogie. Text se bude měnit stejně tak i doprovodný materiál. Druhou část bude tvořit sevřenější literární útvar, psaný zcela odlišným jazykem, který se bude koncepčně opírat o části předešlého textu. A třetí závěrečná část by mohla být označena jako „doznání“, není nutné to jakkoliv rozvádět.

V rámci svých uměleckých projektů velmi často pracuješ s prvkem živé performance. Jakou roli v tvé tvorbě hraje prvek divadelního umění a jaký máš vztah k divadlu obecně jako divák?

Dematerializace, absence a neudržitelnost uměleckého díla.

Všechny tyhle aspekty jsou obsaženy v nějaké akci a jsou také charakteristické pro moji práci.

Rád bych se zbavil toho fetišismu, který je tak charakteristický pro současný politický systém. Štěstí nemá přeci nic společného s materialismem.

Ale na druhou stranu vycházím často z psaného projevu a má práce je důsledně dokumentována, takže ten fetiš tam je stále nějak přítomný. Snažím se vcelku systematicky zabývat metodologií pracovního úkonu v širším kontextu své tvorby, která je převážně založená na lidské interakci.

Má pozice je tedy taková, že má nejblíž k práci režiséra nebo architekta.

V divadle jsou mi bližší spíš sociálně laděné projekty ideálně takové, které se pohybují na samé hranici svého oboru, častokrát také na hranici srozumitelnosti. Z nedávné doby mám v živé paměti projekt Gintersdorfer/Klaßen.

Hra si trošku hraje s aluzemi či odkazy na E. F. Buriana a jeho divadelní vynálezy. Dlouho již o Burianovi přemýšlíš a inspiroval už tě také k něčemu jinému?

Naopak, něco jiného mě dovedlo právě k Burianovi. Prvním impulzem byla práce na mé knize „Pes nadbíhá kličkujícímu zajíci“, která do jisté míry otevřela téma autobiografie (ne ve smyslu literárně vědném, ale spíše v rovině politické tedy: autobiografie, jako nástroj sociální přeměny) a dále tzn.: téma vyloučeného subjektu. To by do jisté míry mohla být nepřímá analogie (cesta) k E. F Burianovi, ale také ke způsobu mé současné práce a uvažování, určitě není možné opominout zcela vědomý vztah k avantgardě.